Připadáte si občas takový jiní?

Připadáte si občas takový jiní?
pixabay.com

Pokud, byť jen jednou měsíčně, mám tento pocit, nezbývá mi, než se zastavit, nabrat vzduch do plic a pořádně se rozhlédnout kolem sebe.
Jsem jiný já a nebo všichni ti lidé kolem mne? Copak nejnormálnější si skutečně mohu připadat pouze doma se svou drahou manželkou, která shodou okolností (a mé vrozené lenosti) "šéfredaktoruje" tomuto médiu? Nu, nejsem si jist

Znáte to. Člověk se ráno probudí a už je mu zcela jasné, jak ten den bude zase probíhat. Kolikrát máme sto chutí se zahrabat pod peřinu a vůbec nevylézat na světlo boží. Proč? Kde je ta hranice, která v tramvaji zamezí lidem se na sebe usmát. Ve frontě na poště být milejší k tomu človíčku, který prostě těch osmdesát dobírek musí u okénka pošťačce udat. Či místo ďábelského výbuchu pouze zdvořile nesouhlasit s někým kdo má na věc svůj osobní názor. Tohle vážně nevím. Je to zajisté dáno naší výchovou a momentální psychickou dispozicí. Tak toto jsou ty běžnější věci kvůli kterým se už nevzrušuji.

Co mne ovšem chladným nenechává jsou otázky skutečného bytí. No dobrá, nad slovíčkem skutečné by se také dalo s úspěchem polemizovat:o)

Před osmi lety jsem absolvoval jistý kurz, který mne nastartoval směrem k práci s vlastní duší. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního. Několik týdnů po absolvování jsem byl naprosto nadšen novými možnostmi a snažil jsem se pomáhat všem. Každý, kdo si řekl, dostal můj čas a energii, vynaloženou na pomoc. Došlo to tak daleko, že jsem nedokázal říci NE. Výsledek se brzy dostavil. Po dvou měsících jsem se totálně psychicky odrovnal. (Omlouvám se za ono slovíčko, ale o zhroucení z hlediska smyslové nedostatečnosti nemohlo být řeči.) Následně jsem na celý svůj UM zanevřel a stal se alergickým na jakoukoliv zmínku o onom učení. Až do okamžiku, kdy po autonehodě a těžkém poranění páteře, přišla bolest a s bolestí potřeba.

Potřeba po okamžité nápravě. Stalo se. Já začal intenzivně mentálně pracovat a ejhle. Lékaři se nestačili divit nad "padajícími rekordy" v uzdravování. A po uzdravení jsem byl opět v té víře, kterou jsem dříve opustil. Jenže to byla víra s páskou na očích. Znal jsem málo a toužil mnoho. Je-li žák připraven, učitel přichází. V mém případě to bylo na okamžik přesné.

Po dalších třech letech, kdy se mi stalo zcela běžným při konverzaci vyptat druhou stranu na její sluneční znamení i ascendent. Při projevech bolesti ať už mého či potřebného těla přiložit doslova a do písmene pomocnou ruku. Při vlastní zdravotní nedostatečnosti hledat souvislosti s činy nebo myšlenkami, kterých jsem se dopustil. Nebo jen vnímat energii živých i neživých bytostí a hovořit o tom s Ním. Jsem začal zjišťovat podstatnou míru své "nenormálnosti" vzhledem k okolnímu světu a jeho světonázoru. Lidé prostě velmi složitě přijímají něco, co bolí. Nové myšlenky bolí. Pro ně musí člověk rozšířit zónu svého pohodlí i vnímání. Je to proces a jako každý proces má svá úskalí, a ta, jak známo, bývají nepřehledná. Lidé mají rádi jasné a přehledné věci. Proto, když se při sklenici dobře vychlazeného piva bavíme s kolegou o astrálních bytostech a magických rituálech, znamená to, že jsme jiní. Co je jiné, je nepřípustné. Zkusili jste někdy na veřejnosti léčebně působit na potřebného člověka? Nemáte-li zaručenou účast lidí nakloněných, pak si dovoluji doporučit tento experiment ponechat na jiný čas i místo. Přece nechcete ukamenováni ležet za okamžik vedle něj….

Pokud si tedy někdy připadáte takový jiní vězte, že jste jedinečná lidská bytost, která prostě jiná být musí. Jsme originály a ať již máte raději "holky" nebo ty obligátní "vdolky" nic na věci to nemění. Žijte láskou a pokud se Vám zasteskne po lidičkách se stejnou "krevní skupinou" tady u nás na Duši jste vždy vítáni. Všichni.

Zdroj: esoterika.cz